Jdi na obsah Jdi na menu

Kostelní zvony

2. 12. 2008

Kostelní zvony

 

Byla neděle a krásně svítilo slunko a Milan Bázler se právě probudil  do velice příjemného rána protkaného slunečním svitem a plného ptačího zpěvu. Podíval se na hodinky a bylo právě tři čtvrtě na šest.  A tak si řekl, že by přece jen chtěl - a strašně moc po tom toužil - jít  do kostela. Z jeho pokoje byl krásný výhled na nedaleký kostel. Milan  to sice nemohl vidět, ale maminka mu často vyprávěla, co je kde v jejich městě krásného a jaký je třeba výhled a barvitě mu to popisovala, takže Milan si o tom mohl bez obav povídat i s vidícími kamarády. A také bylo vidět na zbytek panelákového sídliště.

Rychle si oblékl slušivé kalhoty a bílou košili a taky si uvázal kravatu. Vyšel ze svého pokoje a pomalu vcházel na chodbu a raději se držel zábradlí, když šel po příkrých velmi točitých schodech v  jejich rodinném domě. Když byl na těch točitých schodech, tak uslyšel, jak maminka v  kuchyni poslouchá rádio a krásným silným hlasem si zpívá:  „Kdyby tady byla taková panenka, která by mě chtěla, která by mě chtěla, syna vychovala…. Kdybych já Ti měla syna vychovati, přitom pannou býti,….“ A Milan už stojí přede dveřmi do kuchyně,   vstupuje dovnitř  a říká: „Dobré ráno maminko.“ „Dobré ráno Milánku, tak jak se Ti dneska spinkalo?“ „Dobře, mamko, ale mami, já jsem se rozhodl, že půjdu dneska do kostela a také mi nemusíš připravovat snídani, já si ji totiž připravím zcela sám.“ Odpověděl s  vážnou tváří nevidomý Milan. „Mamko, když je dneska takový krásný jarní den půjdu se odpoledne projít s tou bandou, která pro mě přijde dneska, až půjdeme do toho kostela - už jsem zcela rozhodnutý.“ 

Maminka si uvařila kávu a sedla si k oknu, vzala do rukou pletací jehlice a doplétala synkovi bílé vlněné ponožky. A v té chvíli Milan uslyšel, jak z nedalekého katolického kostela znějí zvony, které každý den ráno a večer zvou lidi k návštěvě mše. A Milan dobře věděl, že ho maminka do kostela samotného nepustí. Řekla: “Milánku, ale musíš mi slíbit, že na sebe budeš dávat velikánský pozor, někdo by tě měl vést, v kostele jsi nikdy sám nebyl, a tak bych byla raději, kdyby Tě napoprvé někdo vedl, a pak aby Tě kluci dovedli zase zpátky. A budeš tam hodný, viď? Já mám totiž hodného synka, který sice nevidí, ale hodně toho dokáže.“ 

Milan připravil pro sebe šípkový čaj a nakrájel si vánočku. Posnídal  a řekl mamince hotovou věc: „Mami, já půjdu dneska na tu mši, protože jsem minulý týden krátce po tom, co jsme přišli z města, potkal pana faráře, který mě pozval k nim do kostela a říkal, že mohu vzít  i nějaké kamarády a oni kluci dneska přijdou pro mě a vezmou mě tam.“ A tak paní Bázlerová připomínala Milanovi, aby si nezapomněl vzít hodinky a samozřejmě slepeckou hůlku, aby se choval slušně  a aby pana faráře pěkně pozdravil. „To víš mami, že se na oběd vrátím a taky se budeme s klukama  slušně chovat.“ „Mamko, už jsou kluci asi tady, někdo zvoní u dveří.“ „Dobrý den paní Bázlerová, je Milan doma?“ - překřikovali se kluci u dveří u Bázlerů. „Dobré ráno chlapci, to víte, že je Milan doma, ale budete na něho dávat velice dobrý pozor, přece víte, že Milánek nevidí, a taky mi ho přivedete včas na oběd.“ „To víte, že Vám Milana přivedeme na oběd včas a také na něj budeme dávat pozor při cestě tam i zpět.“ - překřikovali se kluci jeden přes druhého.

„Nazdar Mílo, tak jsme tady pro Tebe.“ „Ahoj kluci, já jsem na dnešek nemohl dospat, a tak jsem se těšil, že půjdeme na mši.“ Milan si bere boty a letní bundu. A taky slepeckou hůl. „A jdeme! Michal tě vezme z jedné strany a já Tě budu držet za druhou ruku, aby se o Tebe maminka nebála“ řekl Ota. „A venku čeká ještě naše kamarádka, která je na invalidním vozíku a jmenuje se Eva Štěpánková. „Ahoj, já jsem Eva a ty jsi Milan, viď?“ „Ahoj, těší mě, že s námi také půjdeš  na dnešní mši.  A cestou po sídlišti na nás bude čekat ještě Jitka, Bára, Alena, Mirek, Vláďa a Světlana.“ „Ahoj, já jsem Alena, já Jitka, já Světlana, Vláďa a Mirek a nás už znáte, tohle je Eva a Milan a také Ota a Michal.“ A tak šla celá tlupa mladých lidí ke kostelu, hezky si povídali a vtipkovali a všichni se společně smáli. A když je uviděl pan farář Bezdíček vesele se na všechny usmál a se všemi si podal ruku. Po mši je pozval k sobě na faru, kam přišel i evangelický farář Jan Michálek, adventistický kazatel Oldřich Ptáček, nějaká banda lidí  od adventistů i někteří z  evangelického kostela. Všichni si pěkně povídali a když bylo skoro poledne, všichni z  katolické mládežnické party - Jitka, Eva, Bára, Světlana, Mirek, Ota, Vláďa, Michal a pan farář Bezdíček doprovodili Milana až domů.

Jaroslav Bezdíček, tak se jmenoval katolický farář, který sloužil mše každé ráno i večer v Hrouzovickém kostele. Pan farář vyprávěl paní Bázlerové, jaký je Milan šikovný chlapec a říkal, že Milan dával největší pozor při mši a když pak seděli všichni u čaje či kávy na faře, tak Milan vtipně vyprávěl příběhy z Bible a také poutavě sděloval bratřím a sestrám i evangelickému faráři  a adventistickému kazateli, co všechno slyšel na mši a oni mu říkali, že má Bibli v malíčku. Pak se všichni rozloučili a paní Bázlerová dovolila všem z katolické party, kteří byli s Milanem v kostele, že se mohou každý pátek navečer scházet  u  Bázlerů. A také Milan nevynechal ani jednu neděli a vždycky přišel na mši včas - samozřejmě s úsměvem  na tváři a s dobrou náladou. Milan Bázler se také nechal pokřtít v kostele. A všichni Ti, kteří byli tenkrát v té partě, Milanovi zazpívali nějaké písničky právě při té slavnostní mši, když byl Milan křtěn a hlavně tam zpívala Eva Štěpánková, která byla na invalidním vozíku. Milan s Evou se později hodně spolu sblížili. A tak čas plynul a Milan vystudoval fakultu, aby mohl být nástupcem pana faráře Bezdíčka, který odcházel do důchodu a Milan si každou neděli po mši zval mladé lidi k sobě na faru a taky nezapomněl na stařičkého pana faráře Jaroslava Bezdíčka.

    

  Radka Zítková

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář