Jdi na obsah Jdi na menu

Vycházka do Branné

30. 8. 2011

Vycházka do Branné

Vyšly jsme z domova o 14. hodině. Do Branné je to kus, ale šly jsme po naší cestě a po silnici dolů ke křižovatce. Na chodníku doleva a kolem Petry k přechodu pro chodce. Nedaleko zastávky jsme se daly dolů kolem kovárny, tak tam jsme bydlely do mých necelých šesti  roků. Nakonec jsme šly dolů po hlavní silnici. U pošty je přechod pro chodce a tam mě Iriska dovedla úplně bezvadně. Také musím říci, že bezvadně a bez chyby našla dveře do vchodu, do chodby domů, kde sídlí pošta a našla i bez váhání schody nahoru. Na poště byl pán, který si naší Irisky všiml a hladil ji. Chci jen podotknout, že bez dovolení páníčka by slepeckého vodícího psa hladit nikdo neměl. Také jsme pak vyřídily vše, co jsme u paní Janičky Jónové na této poště potřebovaly. Dále jsme šly silnicí nahoru jakoby zpět, ale po několika desítkách metrů  jsme zašly do postraní ulice a tam jsme zašly k tetě Aleně a strejdovi Jirkovi Hoffmannům. Také se Iriska a jejich maličký pudlík Daneček, tak trošku očichali a Daneček si ji oblíbil, ale Irisce se to nelíbilo a tak vrčela. A teta Alena, mamky sestra, říkala: „Dáme Irisce vodu.“ Mamka: „Ona nebude pít a ani doma moc nepije vodu.“ Teta donesla misku, v ní vodu a Iriska se pořádně napila a teta říká: „No, vidíš, jak Irisce naše voda chutná...“ tak jsme se všichni smály. Teta se strejdou nám nabídli minerálku příchuť nějaká sladká - moc dobrá pomerančová nebo grepová. Tak jsme s mamkou měly žízeň, a tak jsme se napily. No, tak jsme u Hoffmannů seděly v pergole a povídaly jsme si a povídaly. Iriska usnula, byla unavená. Tak když jsme pořádně povídaly, tak jsme řekly, že teta se strejdou Jirkou, tak že někdy asi příští týden ve čtvrtek přijedou na návštěvu a že si od nás vezmou s keříků černý a červený rybíz. No, tak jsme probudily Irisku a šly jsme domů. Dále jsme šly zase zpět kolem kovárny a Iriska šla tu trasu, tak, jak kdyby ji chodila od jak živa. No, tak naše mamka říkala: „No, vidíš, jak si ta Iriska tu cestu pěkně pamatuje...“ Tak jsme šly přes přechod kolem restaurace Petra a kolem zastávky. Na naší zastávce má malý krámek paní Slavíková, která nás viděla a říkala: „Já Vás tady pozoruji a vidíte, jak Vás ten pejsek pěkně poslouchá.“ A já říkám: „My jsme spolu dneska 8. 7. přesně 2 měsíce, ale Iriska je šikovná a hodná a je to jmoje kočička.“ No, a jak tak stojíme u zastávky a u kiosku Slavíkových, tak mamka říká: „Mají tady zmrzlinu. Dáme si?“ Já říkám: „Ne, třeba někdy příště...“ A mamka: „Ale tak si dáme...“ a tak jsme se s Paní Slavíkovou daly do řeči a já jí vyprávěla o našem středisku, o Dědině pro nevidomé v Praze, jak jsem tam přišla a udělala jsem si tam i rekvalifikaci, a že tam teď pracuji v tkalcovně. Tak jsem paní Slavíkové slíbila, že jí v září přinesu koberce a dečky, ale teď mám doma keramické obláčky a já jí nějaké daruji. Tak jsem říkala, že si uděláme i s Iriskou vycházku, a že sem zajdeme. Také jsem slyšela mamku, když kupovala tu zmrzlinu, jak říká: „Dobrý den, tuhle paní já znám a nedělala vy jste náhodou ve Vrchlabí v Miletě?“ Paní povídala že ano a že naši mamku také zná a také se jí pak ptala: „A paní, vy jste dělala na který dílně?“ A mamka jí pověděla,  že dělala u paní Jany Zelinkové a že také skládala. Také jsme si pak s mamkou daly tu  zmrzku  a také Irisce milá Paní Slavíková dala 2 kornoutky od zmrzliny a já jí jeden dala celý a mamka jej pak nalámala na kousky a druhý jsem jí rozlámala já. Tak jsme se dozvěděly, že paní Slavíkové švagrová Alena dělala v té Miletě také a že si na naši mamku pamatuje. Tak jsme si slíbily, že sem někdy zajdeme. Rozloučily jsme se a šly jsme s Iriskou a také s naší Mamkou domů. Potkaly jsme také pána s traktorem, který vezl dříví a potkali jsme ten traktor již cestou do Branné. Také jsme potkaly naši sousedku Renátku Strnádkovou a ta má 2 malé kluky, a tak jsme prohodily pár slov a šly jsme domů. Také náš taťka řeže venku dříví. Tak jsem se rozhodla, že tento krátký, ale hezký příběh, dám nejen do svých dokumentů, ale že jej napíši i do Doráška. To je náš Semilský zpravodaj našeho SONSU a TyfloCentra.                 Zdraví Radka a její věrná psí průvodkyně Iriska.