Povídání na prosinec 2022
Pražský hrad, Zlatá ulička a mocnosti pekelné
Zlatá ulička (oficiální název Zlatá ulička u Daliborky) na Pražském hradě se nachází mezi zdí jeho severního opevnění a starým purkrabstvím. Domky vestavěné od konce 16. století do výklenků hradby byly obývány až do 2. světové války. Malebný ráz uličky byl vnímán už za první republiky a dbá se na to, aby nebyly domky příliš měněny. V současné době jsou zde galerie, originální krámky a expozice. Celá ulička se těší poměrně velké oblibě turistů, snad i pro svůj pohádkový vzhled vybledlých pastelových tónů, maličkých oken a dveří, nízkých střech a množství komínů. Ulička se nachází v severovýchodní části Pražského hradu, v prostoru parkánu mezi starší románskou hradební zdí a pozdně gotickou parkánovou hradbou v úseku mezi Bílou věží a Daliborkou, kterou zřejmě vybudoval Benedikt Rejt. V obloucích, vyztužujících tuto zeď, pak vznikala nuzná obydlí, která se od 16. století rozšiřovala do podoby dnešních domků.
Nejstarší název uličky byl prý Zlatnická, protože tu údajně v 16. století bydleli zlatníci. To je ale velmi nepravděpodobné, protože se jednalo o nejchudší část Hradčan. Další výklad názvu souvisí s alchymisty, kteří se tu měli pokoušet o výrobu zlata. Dle jiných informací zde žádní alchymisté nebyli, ale bydleli zde příslušníci hradní stráže, kteří měli na uniformě zlaté/žluté vyšívání. Je také možné, že se jednalo o žertovné ironické pojmenování nuzné uličky. V roce 1597 požádali „střelci při branách Pražského hradu“ císaře Rudolfa II. o svolení, aby mohli v nově opravené zdi oblouky zazdít a zřídit si v nich komůrky, které by zabíraly jen hloubku výklenků. V reskriptu datovaném 16. září 1597 Rudolf jejich zřízení povolil. „Červení střelci“, jak se jim podle barvy stejnokroje přezdívalo, nedostali nové příbytky darem. Stavěli si je vlastním nákladem a také je prodávali a kupovali, nejdříve mezi sebou a později i jiným osobám, které do jejich sboru nepatřily. Zpočátku to byli různí zaměstnanci Hradu – vrátní, hlídači, zvoníci apod., později i lidé, kteří ve Zlaté uličce sami nebydleli a domky dále pronajímali. Velmi brzy se domky začaly rozšiřovat do uličky různými přístavky a topeništi. Nové přístavky vznikaly i při protilehlé románské zdi a stěně hradního purkrabství. Prostor uličky byl nakonec tak stísněný, že místy nedosahoval na šířku ani jednoho metru. Při asanaci v roce 1864 byly tyto přístavky, kotce a dřevěné kolny odstraněny a ponechány pouze domky podél severní hradby. Ve druhé polovině devatenáctého století si obyvatelé uličky uvědomili ekonomický potenciál svých domečků a ze Zlaté uličky, opředené mýty a legendami, se stala důležitá atrakce pro turisty. Zvědaví hosté se mohli za poplatek podívat oknem do Jeleního příkopu, který byl jinak pro veřejnost uzavřen. Rovněž již od počátku dvacátého století byly pro návštěvníky připraveny pohlednice s výjevy každodenního života v uličce. Po druhé světové válce Kancelář prezidenta Československé republiky domky od posledních majitelů vykoupila a celková úprava Zlaté uličky byla dokončena v roce 1955 pod vedením architekta Pavla Janáka. Barevné řešení fasád navrhl malíř a filmový tvůrce Jiří Trnka. V současné době se domečky ve Zlaté uličce využívají jako prodejny. Např. krámek s keramikou v čp. 23 o ploše 34 m² pronajímala Správa Pražského hradu na začátku roku 2020 za 200 000 Kč měsíčně. Do roku 2002 byla ulička volně veřejně přístupná. K 16. březnu 2002, kdy bylo vstupné za kompletní prohlídku historických budov Pražského hradu skokově zvýšeno ze 120 na 220 Kč, byl zároveň zpoplatněn i vstup do dosud volně přístupné Zlaté uličky.
Ovšem, jak se v Čechách říká, není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. A tak je to i se Zlatou uličkou a jejími obyvateli. V časech Rudolfa II. bývali na Pražském hradě jako doma četní alchymisté a hvězdopravci a zcela určitě některý z nich možná využil nabídky hradního střelce a ubytoval se na čas v jeho domečku. Potom tam ovšem mohl provozovat své alchymistické řemeslo, včetně vzývání temných mocností. V roce 1590 se v Praze najednou objevil prohnaný podvodník Alessandro Scotta. Rozhodně to nebyl takový dobromyslný Honza Skoták z Hrdlořez, jak o něm referuje film Císařův pekař. Měl silný vliv na císaře, včetně toho pitelného elixíru mládí a kromě svých hvězdopraveckých schopností se určitě pokoušel vyrobit i zlato a zdá se, že přitom vzýval i toho ďábla. A když potom náhle a z ničeho nic zmizel, vyprávělo se, že ho ten čert odnesl. Nebyl jediný, kdo si s ďáblem zahrával a koho ďábel převezl do pekla. Říkalo se to i o Rudolfu II. a jeho bratru Matyášovi, o spiklých českých pánech, čert se na Pražském hradě zjevoval za třicetileté války, snad tam zlobil i za korunovace Leopolda II. českým králem konce 18. století a pak za německé okupace v podobě „hochů“ od gestapa, a snad měl vnuknout i správě Pražského hradu a jejím nadřízeným zpoplatnění vstupu do Zlaté uličky v roce 2002. Co si za to žádal, dosud nevíme, ale víme, že osudy některých činitelů nebyly zrovna růžové. Inu čert je čert, a i když je to ten český čert, není radno si s ním zahrávat. A tak to, prosím, nedělejte ani vy! Přeji Vám hezký a klidný prosinec, a když už čerta, tak pod dohledem svatého biskupa Mikuláše!
Váš Václav Ziegler
