Povídání na září 2022
Hrad Houska
Serpentinou, která vede od romantických skal v mšenském kraji, dostaneme se k hradu, dnes zámku, Housce, stojícímu na vysoké pískovcové skále. Jeho půdorys má tvar čtverce, dvůr je zčásti obehnán jednoduchou zdí, z části je obklopen hospodářskými budovami. Na severní straně se vypínají mohutné zdi původního stavení, jehož stěny tvoří i částečně přitesaná skála. Zámek chová 34 komnaty, z nichž nejvýznačnější je rytířský sál. Hrad zbudovali ve 13. století páni z Dubé. Po bitvě na Bílé hoře byl zkonfiskován Václavu staršímu z Dubé a připadl Valdeštejnovi. Roku 1639 ho obsadili Švédové, pak ale byl dobyt císařským vojskem a opuštěn. Roku 1700 připadl Kounicům.
Ze zámecké věže je velkolepý pohled na romantické okolí. Dnes má krajina kaňonovitý charakter, v severní části přechází v pahorkatinu, jsou pro ni typické pískovcové skály, z nichž mnohé vytvářejí rozličné tvary – skalní převisy, drobné jeskyně, výklenky a římsy, hluboké rokle, kaňony a soutěsky. To vše vytváří romantické nálady a také bývá základem mnoha pověstí.
Právě o hradu Houska se vypráví řada pověstí a jak již tak bývá, mívají tyto pověsti pravdivé jádro. Jedna z nich je švédském lupiči Orontovi.
Po třicetileté válce se mnohým švédským vojákům nechtělo opouštět Čechy. Někteří si zde našli ženy a založili počestné rodiny, jiní se věnovali tomu, čemu se za válek naučili – loupežnictví. Jedním z nich byl i švédský velitel Oront. Usadil se v opuštěné Housce a se svými kumpány podnikal výpady do okolí, kde vraždil a loupil. Z jeho bandy šla hrůza a o Orontovi se vykládaly hrůzostrašné věci. Podle nich nebyl ani člověk, byl to čaroděj a snad i sám ďábel, který vlastnil ďábelskou černou slepici, která ho ochraňovala. Říkalo se, že je nezranitelný. Přesto se našli tři odvážní mládenci, myslivci, kteří se rozhodli, že kraj Oronta zbaví. Protože se však předpokládalo, že ho chrání sám ďábel, či je on sám ďáblem, musela koule, která by trefila Oronta být posvěcená. To takový problém nebyl. Každý farář by to rád pro klid a mír v kraji udělal. Tak mládenci měli tři posvěcené kule a nejlepší střelec z nich, jistý Mazanec, se uvolili, že na Oronta vystřelí. Ostatní dva měli být také připraveni. Ale důležité bylo ho vylákat ven z jeho „pelechu“. Tak ti dva, kteří měli střílet jako druzí, se uvolili, že svým křikem Oronta přimějí, aby se ukázal. Lest se povedla a Oront v tu chvíli marně volal svou černou slepičku. Mazancova rána padla a posvěcená kule prostřelila loupežníkovi hlavu. V tu chvíli byl nejen jeho konec, ale i konec jejich lupičské bandy, kterou mládenci se svými pomocníky pochytali a odvedli do Mělníka, kde se loupežníkům dostalo spravedlivé odměny. Mazanec pak pušku, kterou zastřelil Oronta už nikdy nepoužil, visela doma na hřebíku, jako vzácná rodinná památka.
A pekelná slepička? Ta se smrtí Orontovou podivuhodně zmizela a už se v kraji nikdy neukázala.
Vchod do pekla však nedal zdejší vrchnosti spát. A tak se stalo, že do „vchodu do pekla“ byl koncem 17. století spuštěn černovlasý odsouzenec k smrti za vraždu, a to na provaze, a když ho vytáhli, měl místo černých vlasů bílé z toho, co tam uviděl. Prý spoustu těl „hříšníků“ v hrůzném rozkladu. On to sice mohl být následek "okupace" Housky švédským důstojníkem a později vyhlášeným lupičem Orontem, který se jen tak s někým nemazlil a mnohým, i nevinným, způsobil peklo na zemi.
Tak se toho vystříhejme i dnes, i když jsou mezi námi tací. Přeji vám všem, abyste se s nimi nesetkali; já už to mám snad za sebou. Tak vám všem přeji hezké letošní září!
Váš Václav Ziegler
