PŮST
Vážené a milé, vážení a milí!
Je březen, a to bývá doba postní. Letos nám začala už 17. února. To byla Popeleční středa. Předvelikonoční půst je dlouhý. Trvá 40 dní, tedy tolik, kolik měl Ježíš strávit na poušti a on byl navíc pokoušen ďáblem. Půst je časem pokání, sebezpytování a rozjímání. Po celou dobu postu by se neměly pořádat žádné zábavy s hudbou a tancem, ani hlučné svatby, dokonce by neměly být ani noční milostné schůzky. A strava? Strava by měla být jednoduchá, bezmasá. V dlouhém postním období je šest postních nedělí. Některé z nich známe. Ale vezměme je po pořádku. Ta první se jmenuje Černá. Je hned tu neděli po Popeleční středě.
Lidé jedli pučálku – jídlo z naklíčeného a opraženého hrachu. To pro ty, kteří pučálku neznají. Měl jsem ji rád, ale živit bych se jí dnes a denně nechtěl. Také o druhé neděli, Pražné, se jedlo jídlo upražené z naklíčeného obilí, pražmo. To už se mi křivila ústa. Třetí neděle byla Kýchavná, a protože o čtvrté neděli to už byl půst dlouho, tak se lidé družili, chodili na návštěvy i na námluvy. Proto se jí říkalo Družná neděle. A ty dvě další neděle už znáte – pátá byla Smrtná a vynášela se Smrtka či Zima ze vsi a Líto se nosilo do vsi. A ta šestá neděle byla Květná, to už se domů přinášely zelené ratolesti. Ty větvičky měly chránit dům i pole, zabraňovaly bolestem i nemocem. Přinášely naději, jako ty v Jeruzalémě, když tam na tu slavnou neděli vjel Kristus na oslíku. Také přinášel naději, aby za pět dní nato skončil na kříži. Uvědomujeme si to? Půst ale není jen časem odříkání.
Půst je, a to je mnohem důležitější, také časem důležitých prací, neboť, až přijdou žně, pole nám řeknou, co jsme dělali právě v tom postu, neboť na svatého Řehoře letí čápi přes moře, žába hubu otevře a líný sedlák, který neoře! Po orbě setba a čekání na déšť. Říkalo se, že prší zlato. Ano, jarní déšť je pro pole velmi důležitý. Také se vítalo jaro, přicházela jarní rovnodennost, den se začal prodlužovat a říkali jsme si v naději: až přijde máj, budeme mít ráj! Vracejí se ptáci a ptačí zpěv v půstu je také nadějí. Ano, ale všichni věděli, že zásoby jídla se budou tenčit a že i
Velikonoce jim dají zabrat. Těm zásobám. Šetřilo se, což dnešní doba nedovede. Hlavně my nedovedeme ani přijmout pokorně omezení vůči nás sužující chorobě. Pro mnohé je život plný omezení svobod a bezstarostného života, když spíše myslí na svá práva a odmítají přijmout také své povinnosti. Ano, i o tom je postní doba, která končí až o Velikonoční neděli.
Přeji vám všem hezký březen naplněný lidskou nadějí!
A pamatujte si a nezapomeňte, že nesmysl se provede snadno, věc rozumná jen těžko!
Váš Václav Ziegler
